Čína je po Koreji jako skok do studené vody - prostě jiný svět

Podotýkám, že naše zkušenosti jsou čistě subjektivní a že turisté cestující s cestovkou, autobusem, pod vedením „vyškoleného“ průvodce se s mnohými nesrovnalostmi vůbec nesetkají. Individuální turistika po Číně  není pro každého. Začínáme v Pekingu – na staronový název města si jen těžko zvykáme a to platí na čínská specifika po celý pobyt.

jedno z ohromných prostranstvích v Zakázaném městěJirka

První kontakt nebyl zrovna příjemný. Viditelné i neviditelné kamery jsou namířeny ze všech stran. Na letišti mě při průchodu jednou z kontrol prostě vyndali z řady a bez velkého vysvětlování mě dvě honosně uniformované důstojnice chytly podpaží a odvedly na lekářskou stanici. Jako vysvětlení zaznělo lakonické „Jú sik“… (jste nemocný). Tak prý jsem nemocný, kroutila hlavou moje manželka, lékařka. …Musejí mě změřit teplotu a už jsem měl rtuťový , starodávný teploměr podpaží! Ptám se jak na to přicházejí, ale  narážím na stěnu mlčení a na kamené, neženské ksichty. Po měření teploty, která nic podezřelého neukázala, jsem byl bez omluvy vyzván povelem: „gou“. Tak jsem byl propuštěn. Welcome in China. Chuť na čínské dobrodružství nám ta epizodka nevzala a již brzy jsme odměněni...

Prostanství před vchodem do Zakázaného města je střeženo jako Fort Knox

Náš první den pobytu padl na výroční sjezd komunistické strany a proto jsou ulice sousedící s náměstím Nebeského míru částečně uzavřeny, v autech se nesmí stahovat okénka, ani zastavovat v okolí sjezdu…Tisicíce viditelných i nenápadných policistů nás doprovázejí po celý den – zítra je ale po všem: nic se na restriktivní politice strachu na venek nezmění. 

Zakázané město je místo, kde revidujeme naše pojmy o velikosti a velkorysosti... zrovna tak jako na největším náměstí světa, Tian’anmen. 400 000 m2 ! „Velký“ tu znamená prostě ohromný. Z fotek není možné tuto velikost vyčíst, člověk musí stát na místě a připadat si jako mravenec…potom možná. Krásu historických stavení, která jsou všechna ve výborném stavu není zapotřebí vyzdvihovat. Na druhé straně člověku běhá mráz po zádech, když se doví, kolik lidí tehdy na těchto stavbách pracovalo a zahynulo.

Historické památky jako zakázané město, letní palác, chrám nebes, mešita, lamistický chrám a nejméně dalších deset absolutních klenotů atd. jsou všude dostatečně popsány, proto si tři jiné „zážitky“  zaslouží podrobnější pojednání: 1. provoz, 2. čistota a 3. kontakt s obyvateli.

Provoz v Pekingu se již před lety transformoval z cyklistického na čistě automobilový a byl vyřešen osmi okružními koncentrickými dálnicemi. Tento systém je velmi funkční. Množství aut je ale takřka nepředstavitelné. Silnice s „přednostním pruhem“, pro stranu a vládu a zpoplatněný expresní pruh je přesto nepojmou. Jako reakce na bezmocnost řidičů vznikl samoregulační provoz vyznačující se odstupem mezi auty vyjádřeným v centimetrech. V realitě to znamená, že vznikne tlačenice v několika proudech, každý mění pruh, aby získal jednu délku auta před jiným účastníkem a to funguje jen tehdy, když jej předjede o 30 cm a začne se na něj neůprosně tlačit. Věru nic pro slabé nervy, nebo pro pasažéry na zadním sedadle, zvyklé řídit sami. Na dálnicích se někteří řidiči usídlí prostě vlevo a tam zůstanou. Proto se v Číně předjíždí najednou z obou stran, bez blinkru, s houkáním a beztrestně. …  

Zlatá mláděž parkuje kde chce..a nechá auto střežit strážníkem...Nejhůř se chovají statisíce vládních a stranických černých limuzín, které se lehce rozpoznají podle červených písmen na SPZ a černých (ne jen tmavých) skel s vyjímkou malého trojúhelníku kolem zpětného zrcátka, který je ponechán průhledný. Evropanům se nedoporučuje sám řídit, nemluvě o řešení možné nehody. Nikdo vám nepomůže, policie ani ostatní Číňani jazyky neovládají. Proto jsme se nechali za babku šoférovat a určitě jsem „brzděním“ vytlačil do podlahy našeho auta důlek…

Chodci nemají v Číně nikde přednost. Pruhy na přechodu jsou jen smutným svědkem alibismu. Bez ohledu na přechody pro chodce se řidiči řítí do skupiny chodců, která se pudem sebezachovy rozdělí na dvě skupiny – ti odvážnější se posunou  dopředu o jeden jizdní pruh, ti opatrnější (matky s dětmi a senioři atd.) se vracejí a čekají na další příležitost. Tomuto dění přihlíží nečinně policie. Podchody jsou vzácné, jejich odstupy jsou čínsky veliké...

Ohromná sítˇ místního metra sice nepokrývá celé město, ale je jedinným eficientním dopravním prostředkem. Některé trasy jsou krásně vybavené, na kvalitních a drahých materiálech se rozhodně nešetřilo. Ani neznalost čínštiny nebrání jej používat. Nejdůležitější informace jsou psané latinkou. Tím ale vstřícnost končí. Všude, kde se setká větší množství lidí, vznikne tlačenice a dobré vychování ustoupí snaze dostat se dopředu. Strká se, samozřejmě bez omluvy. Otázkou je, zda to bylo někdy i jinak. Získat informace mimo jmenovaná místa je značně stíženo tím že Číňani neznají cizí jazyky.

Nemá se zobecňovat, ale čistota Čínanům zrovna k srdci nepřirostla. Dvory jsou špinavé a slouží většinou jako skládka odpadu nebo zásobárna potřebného. Jinak tomu není ani s balkonky. Mimochodem, balkony  jsou často zamřížované až do pátého patra, stejně jako i okna bytů, kvůli zlodějůn na laně . Zákoutí, kdekoliv, slouží jako pisoár a zápach moče je všudepřítomný. Není divu, protože jít na veřejné záchodky je proti zdravému rozumu. Tento stav se už stal předmětem jednání vlády, ale řešení není na obzoru – všechno je to o té zmíněné velikosti a ohromném množství. Dokonce na letišti chybí prkýnka, v restauracích není veřejný záchod doporučitelný a většina z nich je vybavena jen šlapkami. Naše průvodkyně komentovala tento nešvar tím, že je to prostě tisíciletý, tradiční problém, známý z historie. Omlouvám se za toto téma, ale patří několikrát denně k tvrdé realitě.

Že mají nejen mladí lidé i v Číně mobil stále v ruce je zjev dnešní doby, ale že do nej řvou v metru, ve vlaku a dokonce i v divadle během představení je nepříjemné. Je též zajímavé, že když mluví žena, tak se nám, čínštiny neznalým, zdá, že mluví jinou řečí než např. její manžel nebo jiný muž. Číňanky mluví spíš melodicky a plynně, zatím co muži ze sebe guturálně vyrážejí jednotlivé výrazy.

Kouření a telefonování během představení je u nás nemyslitelné - v Číně je to odporná realita... 

Člověk si zvykne skoro na všechno…a tak jsme si pekingskou operu přesto vychutnali...

další zážitky zase v pondělí