(18.) z Chilské pevniny na Velikonoční ostrov za českou stopou…(1.)

Velikonoční ostrov se nachází skoro 4000km západně od chilské pevniny. Na východ od něho, přes 4000 km, leží Tahiti a na nejbližší „civilizaci“ narazíte až na 2000 km vzdáleném ostrově Pitcairn. Krátce před přistáním jsme minuli neobydlený ostrov obklopený smaragdově zeleným mořem, jako z pohlednic. Napětí se tím zbytečně zvýšilo, protože cílový ostrov Rapa Nui není zhora zvlášt´ atraktivní. Je totiž značně holý, nikde les, řeky nebo jezera…Po příletu se okamžitě platí vstupné na ostrov, pak jsme dostali kolem krku řetěz z orchidejí jako na Havaji...a hned nato se mně "povedl" pěkný lapsus, když jsem se (strašně nafoukané) průvodkyně zeptal, jak daleko je od vesnice Hanga Roa do dalšího většího města. V tom jsem si uvědomil, že Hanga Roa je jediná obec na ostrově…ale to už předbíhám. Trochu mě omlouvá jen to, že letiště vypadá jako provizorium na okraji rozlehlé, ne zrovna pohledné vesnice Hanga Roa.

pobřeží je většinou "romanticky" skalnaté Jorgos alias Jirka

Španělské jméno ostrova je Isla de Pascua, nebo-li Velikonoční ostrov, nazvaný podle data znovuobjevení  v roce 1722,  5. nebo 6. dubna, bylo totiž velikonoční pondělí…německým námořníkem v holandských službách…

Ostrov je světoznámý díky stovkám monumentálních kamenných soch zvaných moai, které své celé tajemství dodnes neprozradily. Na dešifrování okolností jejich výroby a transportu se podílel i český inženýr Pavel Pavel.  Historické jméno ostrova v místním jazyce je Rapa Nui. Rapanui se nazývají i sami obyvatelé. V roce 2012 jich nebylo ani 6000, zato velmi hrdých 6000…Rapanui je ale zároveň i místní mluvený jazyk. Původní hieroglyfické písmo zatím nikdo nerozluštil, přesto je jednou dlouhou větou zviditelněno podél celé karoserie každého ostrovního taxíku.

Původní obyvatelstvo ostrova bud´ neexistuje a pokud ano, tak jich podle některých pramenů zbylo po bratrovražedných bitvách jen asi 80. Ještě pravděpodobnější je, že zánik  civilizace na ostrově je důsledkem bezohledného odčerpávání a ničení přírody v minulých stoletích, mezi 13. a 17. stoletím, kdy se na ostrově lidem dařilo báječně. Všeho byl zřejmě nadbytek. Jakmile zmizel les a vláha, tak začal boj o životní podstatu. Takže spíš kombinace těchto událostí spolu s degenerací  vedla k totálnímu úpadku. Historie ostrova je napínavá jako detektivka, jejíž obsah se už několikrát přepisoval a na rozuzlení se vlastně stále čeká. Ani doba prvního osídlení není beze zbytku doložena. Thor Heyerdahl tvrdil, že osídlení bylo již v prvním tisíciletí, ale neměl archologické důkazy. Dnes je oficální verze tato: první vlna kolonizátorů přišla kolem 5. století, druhá ve 14. století během polynézské expanze na západ…

Odkud původní obyvatelstvo opravdu pocházelo, se po dlouhou dobu řešilo jen nevědecky. Jedni tvrdili, že je z Oceánie, jiní říkali z Polynésie, Mikronézie, z Jižní Ameriky, dokonce až z Austrálie atd. Jen analýza DNA by bývala mohla záhadu rozřešit, ale provést tento průzkum legálně bylo dlouho ze společenských důvodů nemožné. Nejsem antropolog, ale typických obličejů, jako známe od Gaugina tam bylo věru pomálu, ale potkali jsme ‚také‘. Typický manželský pár vypadal asi takhle: ona, silně při těle, čtverhranný obličej, oči blíže u sebe, dlouhé mastné černé vlasy – přesto neklamné zbytky rysů, že byla kdysi krásná…On: menší, spíš hubený, křivé nohy, delší vlasy do ohonu, peří v uchu, špatnou plet‘, hodně připomínající indiána z jihoamerické pevniny. Doufám, že jsem se tímto popisem příliš neprovinil a nebudu (místními) stíhán.

Až v roce 1990 byl polynézský původ některých obyvatel geneticky dokázán…Zbytky ostrovní kultury udržují, resp. aktivně revitalizují malé taneční a hudební spolky. Zvláště tanečnice (mne) upoutaly…Jinak jsme se vduchu ptali, co se na tomto ostrově dá jinak dělat? Kdo nepracuje v turizmu, nebo nerybaří, tak dře bídu s nouzí. 

Skoro všechny stavby na ostrově (včetně letiště) dělají dojem provizoria. Že ale přistávací plocha letiště je jedna znejdelších na světě a tudíž postavena tak, aby na ní mohly v případě potřeby (NASA) přistávat raketoplány, ví jen málo kdo. Penziony a hotely nižších kategorií jsou vesměs obklopeny zahradou a budovy stlučeny z prken.. Kromě katolického kostela, muzea a školy, které jsou z betonu. Jen velké hotelové rezorty jsou solidně stavěné a skládají se často z mnoha menších staveb. Jejich nevýhoda je poměrně velká vzdálenost od Hanga Roa.

První den jsme se věnovali orientaci v „naší vesnici“ a (trochu) odpočinku po náročné anabázi Argentina-Chile. Během procházky obcí Hanga Roa, která je delší než Lovosice, poučeni, že se snídani v Chile moc neholduje a vědomi, že se všechno musí na ostrov dovézt, jsme za velmi předražené ceny nakoupili všechno co rádi snídáme:  sýr, čerstvé mléko a přírodní jogurt (bez tuny) cukru.

Prověřovali jsme hospůdky a vyptávali jsme se kam zajít na „domorodé“ jídlo, kde koupit vstupenky do národních parků a srovnávali jsme nabízené túry. Nejlepší cenu vstupenky do Nár. parku Rapa Nui nabízel provizorní kiosek na letišti, který ale zavřel dřív než jsme se dostali na řadu…Jinou cenu měly cestovky a nejdražší byl tentýž vstup před vchodem do Nár. parků. (pozn.aut.: mezi časem je prodej vstupenek vyřešen: za jednotnou cenu a pouze na letišti.) Naštěstí jsme vstupy první túry měli „v ceně“. Dnes už víme, že více a rychleji se dá stihnout na tomto malém, zvláštním ostrově na vlastní pěst, nejlépe na motorce.  V malém přístavu, "hlídaném" dvěma sochami maoi, jsme nakonec slušně pojedli v hospodě, vedené  jedním Francouzem…a zase se v rozhovoru s ním o ostrově něco přiučili.  

Náš hotel Puku Vai předčil veškerá očekávání: nízká stavba rodinného hotelu postaveného do „U“ měla uprostřed velký bazén, obklopený tropickou květenou jako v botanické zahradě, udržované s láskou k detailu. Ibišky měly květy stejně velké jako je lidská hlava. Lásku bylo cítit všude. Manželský pár, který hotel vede, totiž právě čekal dvojčata a tak se o nás starali jako při generálce…Mercedes byla místní fešanda a on, Jarkko Sikio -  náplava z Finska ! Zvláště jeho jazykové znalosti, ovládal perfektně německy a anglicky, nám moc pomohly.  Víc jsme si tedy nemohli přát.  Díky jim jsme poznali (a nakonec i našli) hospodu, kde se podávaly super „ryby-raci-krabi“ a nebyl tam ani jeden turista!, jen samí místní. Při pohledu do jejich talířů se nám sbíhaly sliny v ústech. Možná že si toho, i dle místních norem velmi objemná,  paní hospodská všimla… příjemné překvapení během pohodové večeře vyvrcholilo dvojnásobným počtem krabů než nabízel jídelníček…

Příští den se ukázalo, že naše starosti o snídani byly zbytečné. Snídaňový bufet u našich domácích Mercedes a Jarkko byl jako v nejlepším Palacehotelu: vše, co jsme si nakoupili tam bylo k mání na švédských stolech a ještě více...v duchu jsme se chytli za nos.
Na naší první objevitelskou procházku vesnicí nás doprovázel Jarkko: "take a sun lotion +50! is a must-have for anyone who has a skin type 1 or 2" (používejte krém s faktorem 50).  Slunce zde není sinější než jinde, ale ve zdejší naproto čisté  atmosféře chybí "ochraný smog", který by UV filtroval. Na každém kroku jsme se setkali s množstvím původních i nově vytvořených soch moai, bájných zvířat a mystických plastik… Všude plno květů a dokonce jsme objevili i jeden obrovský, ozdobený vánoční strom… Příští den na nás čekala první túra po historických památkách.  Měli jsme se na co těšit. 
V pondělí bude o výletech po ostrově Rapa Nui.

S pohostinnými manžely z hotelu Puku Vai (znamená rapanuisky "kámen u vody") si nadále dopisujeme - právě jsme dostali zprávu, že se dvojčátka narodila v dubnu. Obojí etnika rodičů se spravedlivě prosadila, posud´te sami…
jmenují se Eloisa a Toivo, takže "salud! terve, terve!"